Zázraky čili Křehká soudržnost včelího roje

Italský film Zázraky doputoval do českých kin jako drobný, ceněný klenot, který - mimo jiné - své dvaatřicetileté režisérce Alice Rohrwacherová získal Velkou cenu poroty na MFF v Cannes. Uprostřed vrcholící sezóny hollywoodských letních blockbusterů působí navenek nicotně, ve filmovém prostoru bude ovšem rezonovat ještě dlouho poté, co přerostlá ještěrka Godzilla oddusá do temnot diváckého zapomnění.

I v rámci evropského „artového“ prostředí Zázraky působí výjimečně: jsou totiž prosty okázalých afektů i spekulací. Příběh včelařské rodiny, která se na osamělém, chátrajícím statku poblíž toskánského Fiesole věnuje včelařství, působí přirozeně jako déšť. Vyprávění o dvanáctileté Gelsomině, která během letních prázdnin absolvuje předčasnou lekci dospělosti, přitom vychází z domácí filmařské tradice. Druhý celovečerní počin scenáristky a režisérky Alice Rohrwacherové osciluje mezi poetismem a dokumentarismem připomínajícím Strom na dřeváky Ermanna Olmiho či díla bratrů Tavianiových.

Na vlně „poetického neorealismu“ se nesl už režisérčin debut Corpo celeste (2011), vyprávějící o rozčarování dívenky připravující se na biřmování. Také Gelsomina (jejíž jméno může evokovat protagonistku legendární Silnice Federica Felliniho) vstupuje do vyprávění s představou, že svět má svá bezpečná, pevná pravidla. Středobodem jejího světa je otec Wolfgang, který Gelsominu jako z nejstarší ze čtveřice svých dcer zasvěcuje do včelařské práce. Ta je hlavním zdrojem rodinných příjmů a točí se kolem ní veškeré aktivity na statku – do té míry, že nánosy každodenní rutiny překryl vzájemné city i schopnost dohlédnout za obzor.

Otec na Gelsominu naložil důvěru a dospělou zodpovědnost, ale současně si věčně chybějící finance i neexistenci syna kompenzuje prostřednictvím Martina – čtrnáctiletého delikventa, kterého za úplatu přijme do domácnosti na dobu prázdnin. Přítomnost netýkavého, traumatizovaného kluka, který nemluví, akceleruje osudy rodiny stejně jako Gelsominino rozhodnutí zapojit otce do „etruské“ televizní soutěže o nejlepšího regionálního farmáře.

Možnost zviditelnit každodenní tichou dřinu a její výsledek – nezpochybnitelně vynikající med – je pro Gelsominu formou socializace ve společnosti, ze které se Wolfgang kdysi úmyslně vydělil. V roce 1968 zřejmě revoltoval proti establishmentu a našel si novou existenci na vysněném „čistém“, zdravém venkově. Místní vesničané ovšem multikulturní, německo-italskou „náplavu“ nikdy nepřijali – a mladistvá revolta proti strukturám se změnila v sociální izolaci stárnoucího muže, jenž nedokáže svůj zmatnělý ideál předat ani vlastním dětem. 

O ničem z toho se v Zázracích otevřeně nemluví – právě jasné sociálně-historické zázemí dává ovšem filmu vnitřní stabilitu. Navenek jednoduché děje a vztahy jsou ve skutečnosti unikavě komplikované - a ani Gelsomina není obvyklou tezovitou dětskou hrdinkou. Jedenáctiletá neherečka Maria Alexandra Lunguová vdechuje postavě vážnou opravdovost, ale Gelsomina zůstává složitá, chybující - a trochu tajemná, stejně jako její „kouzlo“ se včelami skrytými v ústech. Dívenku nutně musí zlákat kýčovité pozlátko zosobňované stárnoucí televizní celebritou (v sebekritickém a vroucném podání Monicy Bellucciové). A stejně nutně musí poznat, že rodinná soudržnost je křehká, ale živoucí jako včelí roj. 

Srdcem a okem Zázraků ovšem není silná a magická hlavní hrdinka, ale sama Alice Rohrwacherová, která úskalími prvoplánovosti, sentimentality a feministického kýče proplouvá se samozřejmou jistotou včelí královny. 

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

Le Meraviglie
Itálie / Švýcarsko / Německo 2014, 110 min
Režie: Alice Rohrwacherová
Hrají: Maria Alexandra Lunguová, Sam Louwyck, Alba Rohrwacherová, Sabine Timoteová, Agnesa Grazianiová, Monica Bellucciová 

Premiéra: 14. 8. 2014