Prohledat tento blog

pátek 21. března 2014

Pompeje: Když Gladiátor nastoupí na Titanic

Filmy „meče a sandálu“ se v Hollywoodu s přestávkami vyrábějí už od němé éry – podobně jako v Itálii, která si tenhle subžánr nárokuje na základě vlastní historie. Kostýmní příběhy odehrávající se v antickém Římě, případně starověkém Řecku, přicházejí ke slovu nejčasněji v okamžiku, kdy se kinematografie v sebeobraně pokouší okázale demonstrovat své možnosti. V 50. letech barevné, širokoúhlé, výpravné velkofilmy lákaly diváky zpět do kina, od žhavé technologické novinky – televize. Není tedy žádným překvapením, že nová vlna filmů „meče a sandálu“ přichází právě nyní, v éře 3D, kdy se kina snaží konkurovat novým formátům.

Je pravda, že v multiplexu prosyceném umělohmotnou vůní popcornu si svištění stereoskopických balvanů žhoucí lávy kolem uší užijete lépe než doma u počÍtače. Na druhé straně zaplatit 220 korun za hollywoodské katastrofické drama s lakonickým názvem Pompeje vyžaduje buď otrlost cynika, nebo štěněčí naivitu člověka, jehož mysl zůstala dějepisu prostá. Pokud jste něčím mezi tím, předvídatelná zábava z dílny režiséra Paula W. S. Andersona vás nejspíš moc nepotěší. Na Pompejích se příliš nepobaví ani diváci, kteří k pachateli filmů Vetřelec vs. Predátor, Žoldák: Legie zkázy a série Resident Evil přilnuli na základě své zvrácené záliby v hovadismu. Anderson totiž ve svém antickém kousku zůstal mnoho dlužný pověsti šmíráka, již si vytvořil i svéráznou adaptací Tří mušketýrů, kde dumasovští hrdinové létali bojovou vzducholodí a ovládali asijská bojová umění.

Milostný příběh zmužilého keltského gladiátora Milona a dívky z lepší pompejské společnosti Cassie, zasazený do příslušného katastrofického rámce, navíc vlastně není úplná blbina. Pompeje jsou sice hloupé, venkoncem ovšem naplňují vlastní žánrový formát. (Pokud si chcete pobyt v kině kapku připepřit, zvolte českou jazykovou verzi, která vzhledem k patosu dabujících nabývá místy nechtěně žertovného rázu). Za režisérem disponujícím invencí retardovaného neandrtálce stáli producenti rozhodnutí pustit chlup při evokaci dobových reálií i katastrofické akce. Takže to všechno hodně dobře vypadá. 

Pokračování příště

Paul W. S. Anderson je režisérem akčních sci-fi, což dokázal už ve Třech mušketýrech – a také v Pompejích vytváří fikční svět, který musí fungovat především filmově. Pompeje upřednostňují pravidla podívané před představami o historické věrnosti. Jejich cílovým publikem přece nejsou historici, klasičtí filologové nebo vulkanologové! Účast chóru při hrách v aréně je myslím v rámci žánru novinkou (alespoň si ji neoamatuji z jiného podobného filmu), citát z Plinia mladšího a barvité detaily vykreslující život bohatého města na úpatí Vesuvu jsou nicméně jen ozdůbkami předcházejícími kýžené přírodní katastrofě. Většinové publikum chce vidět to, co očekává - a to, co zná.

Andersonův film postrádá inteligenci a novátorství Gladiátora a Titanicu, což jsou filmy, ze kterých těží především. Nesoulad mezi císařským Římem a provinciemi je ve filmu zveličen do podoby otevřené války, pochopitelné divákům sledujícím v médiích boje v Iráku či na Ukrajině. Po vzoru většiny filmů „meče sandálu“ se pak všechny osobní i politické účty vyřizují nejlépe v aréně. Je tu láska, nenávist i politika: Romance mezi dvěma sociálně nerovnými hrdiny není obohacena jen o ržání Cassina milovaného koně, ale také o existenci padoušského římského senátora Corva v podání Kiefera Surherlanda. 

Zkorumpovaný senátor hodlá uchvátit ruku sličné dívčiny a zištně investovat do kvetoucího města. Milo, mezi gladiátory přezdívaný „prostě Kelt“ (metrosexuální Kit Harington ze seriálu Hra o trůny), zase hodlá Corva zabít, aby pomstil smrt své rodiny. Láska k Cassii (viktoriánsky krásná Emily Browningová) se pro pomstychtivého mládence stává neplánovanou komplikací… Ona si ovšem ta spanilomyslná divačka také musí přijít na své, že. Po vzoru Gladiátora nechybí ani „politicky korektní“ postava šlechetného Afričana.

Hlavní hrdinou filmu je ovšem Vesuv fungující jako prst boží, jenž se zaměří na hříšné město v okamžiku, kdy míra bezpráví přesáhne hranice měřitelné hollywoodskou etikou. Po každá ráně uštědřené ztepilému hrdinovi, po každém oslovení „otroku“ či vilném senátorově pohledu do hrdinčina výstřihu kamera významně zabere sopku, nadechující se k velké morální lekci…

Hollywood (a Paul W. S. Anderson zvláště) žije pokračováními. Pompeje se ovšem druhého dílu dočkají asi stěží (ke zničení už pod Vesuvem nic a nikdo nezbyl…). Za týden se nicméně do kin hrne Noe. Hádejte, o čem je? 

Pompeii
USA / Německo, 2014, 102 minut
Režie: Paul W. S. Anderson 
Scénář: Janet Scott Batchlerová, Lee Batchler, Michael Robert Johnson
Hrají: Kit Harington (Milo),Emily Browningová (Cassie), Kiefer Sutherland (Corvus), Adewale Akinnuoye-Agbaje (Atticus), Carrie-Anne Mossová (Aurelia), Jessica Lucasová (Ariadne), Jared Harris (Severus), Paz Vegaová
Premiéra: 20. 3. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny - přidala jsem jen zmínku o chóru. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

Žádné komentáře:

Okomentovat