Na rozdíl od legendárního plavidla, které šlo ke dnu na své první plavbě 15. dubna 1912, můžeme katastrofické drama Titanc považovat za nepotopitelné. Svoje místo v kinematografických dějinách, alespoň těch „komerčních“, má zajištěné: je historicky prvním filmem, jehož rozpočet dosáhl dvou set milionů, a prvním snímkem, jehož tržby přesáhly miliardu dolarů. Pozici nejvýdělečnějšího titulu všech dob si navíc Titanic dokázal hájit neuvěřitelných dvanáct let. Film Jamese Camerona, který se do kin sto let po potopení skutečného Titanicu vrací v obnovené premiéře, se ovšem do hollywoodských análů nezapsal jen díky výdělku: v roce 1997 totiž získal jedenáct Oscarů včetně dvou nejprestižnějších – za nejlepší film roku a za režii.
Pro členy Americké akademie zřejmě právě tento snímek zviditelnil jakousi komplexní kvalitu, srovnatelnou se slavnými velkofilmy hollywoodské historie. Jedenáctioscarového skóre totiž předtím dosáhly pouhé dva „podobné“ snímky – nákladné historické drama režiséra Williama Wylera Ben Hur v roce 1959 a dobrodružná fantasy Petera Jacksona Pán prstenů: Návrat krále (2003). V čem je Cameronův snímek výjimečný? Především nabízí podívanou ve velkém stylu, popisující obrovskou tragédii. Událost, při které našlo smrt v ledových hlubinách 1 517 lidí, je pojata jako popis monumentální katastrofy, během níž jdou šmahem ke dnu hodnoty, osoby a hmotné výdobytky reprezentující jakoby celou západní civilizaci začátku 20. století. Od okamžiku, kdy se loď na cestě ze Southamptonu do New Yorku srazila s ledovcem, do chvíle, kdy trosky klesly k mořskému dnu vzdálenému 3,7 kilomentu, uplynuly necelé tři hodiny. Což je doba kratší než Cameronův 194minutový film – metráž, do které režisér dokázal vedle samotné tragédie vměstnat i velký příběh lásky vyprávěný v nejlepších tradicích hollywoodského melodramatu.
Když diváci na Titanic vzpomínají, nevracejí se k okamžiku srážky s ledovcem, snaze dvou radistů přivolat pomoc či k zoufalému boji pasažérů o místa v záchranných člunech. Vzpomínají si na osvobodivý „let“ na špičce lodní přídě, který absolvuje zamilovaný ústřední pár – krásná, elegantní Rose DeWitt Bukaterová v podání Kate Winsletové a roztomile drzý Jack Dawson v podání Leonarda DiCapria. Když se řekne Titanic, diváci si vybaví i okamži, kdy mladík v intimním ústraní lodní kabiny kreslí portrét nahé Rose, jejíž hrdlo zdobí dárek od nemilovaného snoubence - nádherný diamant Srdce oceánu…
To je něco, čím se snímek liší od ostatních filmů o Titanicu: vedle scén líčících velkolepou destrukci a marný boj o život nabízí love story plnou vášnivé něhy, již si hrdinové užívají bez ohledu na následky, v přítomném okamžiku. „Zakázaný“ vztah dámy z první třídy a nuzáka z turistické trojky je v kině vzrušivější a dojemnější než smrt stovek nevinných, anonymních „statistů“ – a právě to přístup, který charakterizuje Hollywood v celé jeho naducané, pyšné kráse. Zatímco Jack si znovu ořezává tužku, aby 5. dubna i v českých kinech v obnovené premiéře zachytil půvab své osudové lásky, nebude možná od věci vrátit se trochu do historie.
Království Jamese Camerona
Přestože podle odborných analýz dnešních mediálních specialistů mě Cameronův Titanic všechny předpoklady uspět, mnozí velikášskému projektu předpovídali krach. Bezmezně mu věřil snad jen režisér, scenárista a producent James Cameron – hollywoodský hitmaker, který měl do té doby na svém režijním kontě s výjimkou akční komedie Pravdivé lži (1994) samé sci-fi snímky - Terminátora (1984) a jeho pokračování z roku 1991, druhý díl Vetřelce (1986) a podmořské dobrodružství Propast (1989). Velkofilm kombinující katastrofické drama s žánrem milostného kostýmního dramatu byl i Camerona sázkou do loterie, při které riskoval všechno.
Třiačtyřicetiletý filmař měl ovšem projekt pod dohledem už od námětu a maximální pečlivost, kterou věnoval všem stránkám projektu, se mu nemohla nevyplatit. Začala už u snahy zachovat věrnost faktům. Fiktivní charaktery, jejichž prostřednictvím vyprávěl příběh lásky Rose a Jacka, obklopil Cameron desítkami postav majích konkrétní předobrazy ve skutečných osobách. Stejnou péči věnoval i evokaci dobových reálií. Navíc se rozhodl tragédii Titanicu důvtipně dovyprávět až do současnosti roku 1997: rámec historické story tak tvoří příběh moderního „lovce pokladů“ Lovetta (Bill Paxton), který znovu zkoumá lodní vrak spočívající na dně oceánu a setkává se se zestárlou Rose (Gloria Stuartová). Ve vyprávění ženy, která přežila zkázu Titanicu i své životní lásky, ožívají dávné události. Navíc jsou komentovány z dnešního pohledu prostřednictvím vědců i obyčejných členů posádky výzkumného plavidla, kotvícího nad věčným vodním hrobem slavného vraku.
Fascinující kontrast k příběhu Titanicu pak tvoří autentické záběry, které pořizuje v nitru vraku výdobytek nejmodernější techniky - dálkově řízený minirobot. Na jeho práci dohlížel sám Cameron, mezi jehož letité profesionální záliby patří právě filmování pod vodou. To byla pro režiséra ovšem jen třešnička na dortu nesmírně náročného natáčení, jemuž velel jako nějakým obludným vojenským manévrům, ověšený vysílačkami a udržovaný osmnáct hodin denně v akci pomocí adrenalinových injekcí. Z plánovaných 138 dní se natáčení protáhlo na 160 - a Cameron se nakonec vzdal podílu na příštím zisku a osmimilionového režisérského honoráře, aby investorům pomohl pokrýt rozpočet navýšený nakonec na rekordních 200 milionůl dolarů.
Titanic měl přijít do kin v létě, komplikovaná postprodukce opřená o komplikované zvláštní efekty však premiéru posunula až na 19. prosince. Původní obavy z toho, že půjde o propadák, ovšem už dávno předtím rozptýlily zkušební projekce a úspěšné uvedení filmovém festivalu v Tokiu. Úspěch Titanicu ovšem překonal všechna očekávání. A když se k němu připojily i nadšené kritiky a začal sbírat nejrůznější ceny, mohl James Cameron při předávání Oscarů na jaře 1998 spolu se svým hrdinou zvolat: „Jsem král světa!“.
Ohlas filmu byl nečekaný navzdory tomu, že snímku předcházela vydatná reklamní masáž. Obyčejní diváci instinktivně a filmoví odborníci vesměs s nelíčeným obdivem oceňovali, jak inteligentně a řemeslně bezchybně tvůrci filmu poskládali dohromady jednotlivé prvky, tvořící dohromady prototyp filmového hitu. Na ten sice neexistuje žádný univerzální recept, obdiv si každopádně dodnes zaslouží Cameronova vizuálně sebejistá režie, poskytující místo jemné herecké akci i rozměrným akčním scénám (v nichž byly použity klasické zvláštní efekty i počítačová grafika). Protože se Cameron podílel i na střihu, práce kameramana Russella Carpentera tvoří dynamický soulad s chytlavou hudbou Jamese Hornera. Ten napsal spolu s Willem Jennigsem pro Céline Dionovou i píseň My Heart Will Go On, jež sice v samotném filmu nezazní, ale stala se důležitou součástí globální titanicománie.
Úspěch s následky
Komplexní kvality Titanicu umocnilo i silné herecké obsazení, kterému dominují Leonardo DiCaprio a Kate Winsletová – tehdy talentovaní dvaadvacetiletí herci se slušnou reputací, které ovšem jejich role katapultovaly mezi hvězdné celebrity. Právě povyk kolem mladé herecké dvojice ovšem ukázal, že příběh filmového Titanicu bude mít i svou temnější stránku. Oscara za své výkony sice DiCaprio s Winsletovou nedostali, stali se však zbožňovanými ikonami pro davy uječených fanoušků, kteří atakovali jejich soukromí - a předpokládali, že „jejich“ Kate a Leo budou po zbytek života hrát jenom v samých romantických dramatech. Zvláště DiCapriovi trvalo několik let, než se mu povedlo tohle omezující očekávání zklamat a pokračovat v normální herecké kariéře. On i Winsletová dnes patří mezi nejoceňovajší charakterní herece své generace – a sledovat jejich výkony v Titanicu z dnešní perspektivy bude nepochybně zajímavé.
Úspěch Titancu se podepsal i na kariéře samotného Jamese Camerona, kterému trvalo celých dvanáct let, než natočil další hraný film. Mezitím se věnoval natáčení pozoruhodných podmořských dokumentů - a na výsluní se vrátil ve velkém stylu, který je mu vlastní: prostřednictvím sci-fi Avatar (2009). Právě ta vystrnadila Titanic z letité pozice nejvýdělečnějšího titulu filmové historie. Cameronovo mimozemské dobrodružství působí naivněji než jeho dávná výprava za tajemstvím Srdce oceánu - a dává pocítit hořkou pravdu, že hollywoodská kinematografie ve snaze zaujmout diváckou veřejnost výrazně zhloupla.
Úspěch Avatara lze ovšem přičíst především průkopnické práci s technologií 3D, a právě v tomto populárním formátu nyní James Cameron znovu uvádí do kin i Titanic. Sto let poté, co šel ke dnu skutečný lodní kolos, tak bude patnáct let starý hit držet krok s módou. Ve 3D jsou dnes totiž uváděny do kin prakticky všechny nové, prestižní hollywoodské snímky. Na rozdíl od Avatara byl ovšem Titanic samozřejmě ještě natočený klasicky a do 3D byl převedený dodatečně, v průběhu loňského roku. Cameron ovšem nebude první, kdo tento postup použil na svůj starší film: nedávno začal George Lucas se steroskopickpu renovací své sci-fi trilogie Star Wars. Pro novou diváckou generaci, která ještě neměla tu čest vidět Titanic na velkém plátně, to každopádně bude zážitek.
A do kina se patrně vypraví i mnozí původní fanouši filmu: podle statistik se pravděpodobnost, že si divák zážitek z průměrného hollywoodského blockbusteru zopakuje, rovná pěti procentům. U Cameronova hitu je to ovšem prý víc než dvacet procent.
/Tento text jsem napsala do oddechové přílohy Lidových novin Relax. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju./
Žádné komentáře:
Okomentovat