Prohledat tento blog

sobota 25. února 2012

Caesar musí zemřít (Iva Přivřelová j.h. o vítězi Berlinale)

Vittorio a Paolo Tavianiové poprvé dostali nějakou cenu na festivalu v Berlíně v roce 1972, za film Svatý Michal měl kohouta, adaptaci Tolstého. V roce 1977 vyhráli festival v Cannes životopisným dramatem Padre padrone a dneska se už považují za klasiky evropského filmu. Fakt, že je oběma bratrům už přes osmdesát let, mohl být poznat na jejich dlouhé italské děkovací řeči při přebírání Zlatého medvěda za vítězství na letošním Berlinale. Není ale poznat na jejich filmu, za který onu cennou malou sošku získali. Caesar musí zemřít v letošní berlínské soutěži patřil k nejpůsobivějším kandidátům, emocionálně i „intelektuálně“, a nejoriginálnějším, formálně i myšlenkově.

Nějaké zásluhy je třeba připsat i jejich pomocníkům. Williamu Shakespearovi, autorovi hry o zavraždění samozvaného samovládce Julia Caesara skupinou politických odpůrců vedenou jeho adoptivním synem Brutem, která se ve své zjednodušené podobě stala základem filmu. A Fabiovi Cavallimu, dlouholetému režisérovi divadla, v němž si krátí čas nedobrovolní obyvatelé římské věznice Rebibbia. Muži odsouzení k dlouholetým trestům za prodej drog, členství v mafii nebo vraždy. Muži, které Tavianiové najali jako hlavní protagonisty své novinky a představí je v jednoduše působivé scéně castingu, v níž všichni mají pouze s různými emocemi vyslovit své jméno a bydliště.

Jak Shakespeare působí na duši vězňů

Nebudu asi sama, kdo zastává názor, že Shakespearova síla je hlavně v jeho textu. Tavianiové, jeho celoživotní obdivovatelé, ho zkrátili, upravili a přizpůsobili vězňům a jejich dialektům - sílu hra ale v tomto případě kupodivu moc neztratila. Zjednodušení slov jen příměji odhaluje témata politické tragédie, tedy zradu, výčitky, rivalitu, zneužití moci - vše, čemu vězni moc dobře rozumějí. „Shakespeare musel žít u nás v ulici“, komentuje děj jeden odsouzený. Jiné aktéry repliky vyprovokují k improvizaci vycházející z vlastní zkušenosti nebo k momentům bolestné, paralyzující reflexe.

Vězni si před kamerou nevylévají srdce, jejich komentáře jsou stručné a řídké, jako takové poznámky pod čarou. Ale vlastně hlavně ony způsobují, že Caesar musí zemřít není jen divadlo, ač velmi dobře natočené a velmi dobře zahrané (zvlášť na lidi se zkušenostmi většinou pouze z vězeňského divadla, vrozená italská expresivita asi pomohla). Film není ani jakýsi polo-dokument, už jen proto, že hlavní postavu „Bruta“ hraje jeden z nemnoha vězňů bývalých, Salvatore Striano, který se po propuštění z Rebibbie stal profesionálním hercem (debutoval v Gomoře). Navíc Tavianové měli větší ambice než jen předvést, jak vězni přehrávají Shakespeara. Ukazuje na to pečlivý výběr, v jaké části vězení se bude odehrávat jaká scéna, výrazná doprovodná hudba i rozhodnutí používat kromě začátku a konce černobílý obraz.

Ten se podle tvůrců lépe hodí k procesu duševního přerodu aktérů: určitě se také víc hodí k přeměně realismu v syrový poetismus, v němž se prostor vězení může stát novými kulisami starého dramatu. Čas proměn je ale omezený. Po triumfu představení, které se na konci vrátí opět na scénu místního divadla, se i herci musí vrátit do „barevného světa“, kde se opět stávají vězni. „Teprve, když jsem poznal umění, stala se moje cela opravdovým vězením,“ říká pak jeden z nich (který stále sedí), čímž srozumitelně shrnuje, o čem opravdu byla tato tragédie. Takové využití Julia Caesara podle mého názoru dokládá nejen, jak inspirativní a věčné Shakespearovo dílo je, ale i jak záviděníhodnou bystrou inteligencí disponují osmdesátiletí bratři Tavianiové.

Itálie 2012, 76 min.
Režie: Paolo a Vittorio Tavianiovi
Scénář: Paolo a Vittorio Tavianiovi (podle hry Julius Caesar Williama Shakespeara)
Hudba: Guliano Taviani, Carmelo Travia
Kamera: Simone Zampagni
Hrají: Salvatore Striano (Brutus), Cosimo Rega (Cassius), Giovanni Arcuri (Caesar), Antonio Frasca (Marcus Antonius), Fabio Cavalli (režisér)

(Děkuji kolegyni Ivě Přivřelové za laskavé hostování na mém blogu - za recenzi na film, který - jak doufám - budeme moct jednou vidět i v českých kinech.)

Žádné komentáře:

Okomentovat