 |
Narození monstra (Benedict
Cumberbatch) |
Druhý živý satelitní přímý přenos z londýnského Národního divadla patřil představení, které láká už jménem svého režiséra. Danny Boyle je ovšem původně zkušeným divadelníkem a ve filmu se prosadil teprve v roce 1994, kdy mu bylo už osmatřicet let. K divadlu se vrátil právě inscenací divadelní hry Nicka Deara Frankenstein, inspirovanou klasickým románem Mary Shelleyové (víc o projektu najdete na
stránkách Aerofilms). Pro fanoušky režisérovy filmové práce je nejspíš zajímavé, že o režii Frankensteina začal uvažovat v době, kdy natáčel
28 dní poté (2002).
 |
Smrt hrdiny (Cillian Murphy)
v Sunshine |
Sci-fi o smrtelném viru devastujícím Londýn jistě není prvním Boyleovým dílem meditujícím o zrůdné transformaci člověčí bytosti v bezcitné monstrum. Je ovšem prvním režisérovým dílem využívajícím žánru sci-fi - dalším je potom samozřejmě
Sunshine (2007), film, ke kterému má inscenace Frankensteina z celého režisérova díla nejblíž. (V divadelním pojetí se mi dokonce Boyleovo patetické, vizionářské přemítání o lidské i ne-lidské energii a o "jiném" typu stvoření zdálo vyváženější a legitimnější, protože se nemuselo - tak jako film - ohlížet na elementární "realistickou" kauzalitu.)
 |
Inu, století páry aneb
Boyleův vehikl |
Pokud jde o Frankensteina, je zřetelně pojatý velmi "filmově" - i když představu o tom, jak Boyle jako divadelník na jevišti "záběruje", rytmizuje akci a "stříhá", jsou v živém přenosu nutně zkreslené: technici, kteří přenos snímají, totiž využívají vlastní záběrování, střih atd, (a nevím, nakolik - pokud vůbec - byla jejich práce konzultovaná se samotným Boylem). Tuto otázku jsem zmínila už u přímého přenosu Krále Leara
(jehož recenzi najdete zde). U Frankensteina je ovšem ještě naléhavější. O tom, že jde o zcela jiný tvar, než jaký sleduje divadelní divák, nemůže být sporu: třeba takové záběry od stropu jeviště dolů totiž rozhodně nesplývají se zorným úhlem kteréhokoli osoby sedící v hledišti...
 |
Monstrum se učí mluvit, myslet a
číst díky slepému starci (Karl Johnson) |
Touha vidět Frankensteina "na vlastní oči" v divadle vzrůstá i se skutečností, že Boyle rozhodl, aby se v hlavních rolích (monstra a jeho stvořitele Victora Frankensteina) střídali dva herci:
Benedict Cumberbatch a
Jonny Lee Miller. V pražském kině Aero jsem 17. března viděla tu verzi, ve které monstrum hrál Cumberbatch - a samozřejmě by mne zajímalo, jak to vypadá, když se role ujme jeho kolega (známý třeba i z Boyleova
Trainspottingu). Tato hra s obsazením prý zvyšuje souhru a empatii herců - což je jistě důležité ve chvíli, kdy autor a režisér vnímají stvořitele a jeho výtvor jako dvě podoby jedné bytosti, respektive sledují proces vzájemné transformace. Je zajímavé, i když u předvídatelné, že kyselinou ověřující ryzost obou krajních podob jednoho muže je žena - Victorova chytrá, energická a samostatná snoubenka Elizabeth. Bezcitnou, nepřirozenou, nezodpovědnou stvůrou, neschopnou citu, se pak ve vztahu k ní ukazuje stvořitel, nikoli jeho výtvor (z jehož pohledu je ostatně příběh vyprávěný). O nevinnosti, již prý dostává do vínku při zrození každá živá bytost, ovšem u nikoho z trojice nemůže být v této fázi vyprávění ani řeč.
 |
Ani Elizabeth (Naomie Harrisová) Victora
nedokáže změnit v normálního muže |
Najít ve Shelleyové románu feministické akcenty je ovšem součástí celé moderní interpretace. Té Boyle ještě přidává na osobitosti a aktuálnosti ve scénách, kde jde "nad text" a vystačí si beze slov, jen s expresivní, velmi tělesnou hereckou akcí, světlem a hudbou (kterou obstarali jeho oblíbení Underworld). Prolog na téma zrození monstra je pro diváka až fyzicky nepříjemnou studií ovládnutí "nepřirozeného" těla, jíž dominuje pohybově famózní Cumberbatch, zmítající se pod oživujícími údery elektrizujícího světla. Okamžik, kdy na jeviště v efektním protisvětle vtrhne podivný vehikl symbolizující "století páry", je magickým okamžikem, který se vymyká popisu. A stejně podmanivá je minimalistická evokace jezera, u kterého najde při hře na schovávanou smrt Victorův malý bratr William. To vše tvoří protiváhu náročným textovým pasážím, které převládají ke konci inscenace (jež se hraje vcelku, tedy bez přestávky). Ještě jednou si Boyleův Frankenstein vynucuje srovnání s filmovou podívanou, která se vyvíjí právě opačně, totiž od případných vysvětlujících dialogových pasáží k sledu finálních atrakcí, jež se prakticky obejdou beze slov. Boyle však končí svou inscenaci naopak v soustředění na intimní interakci monstra a jeho stvořitele. Ti si - i v rámci jednoho představení - nakonec vymění role, neboť Victor se změnil v bezmocnou trosku, zatímco monstrum kypí energií a intelektem. Netvor však není tak nelítostný, aby svému stvořiteli na konci cesty oplatil to, že ho při jeho zrození opustil...
P.S. Pokud jde o kvalitu přenosu, nekonal se tentokrát žádný technický výpadek, který by narušil celistvou iluzi - bylo to tedy méně dobrodružné než onehdy s Learem, ale také méně frustrující. A ještě poznámka - zatímco u přenosu z komorní scény Donmar Warehouse v kině rušil příliš hlasitý zvuk, při přenosu z výrazně větší scény Olivier Theatre se technickou nedokonalost povedlo vyřešit.
Žádné komentáře:
Okomentovat