Antikrist Larse von Triera vstoupil do českých kin (už jste ho stihli vidět, nebo vám snad ležel v žaludku nějakou delší dobu předtím - třeba od července, kdy byl k mání na MFF v Karlových Varech?). Nějak se mi nechce se jím podrobněji zabývat, i když během svého blogování z Varů jsem to považovala skoro za nevyhnutelné. Od července ale už uplynula dost dlouhá doba a já vlastně nevím, co bych dodala k tomu, co se o filmu mezitím napsalo. Nový Trierův filmu vás nutí, abyste zaujali jeden ze dvou základních postojů, které můžeme pracovně nazvat realistický a idealistický (dobře je vyjadřují dva různé kritické pohledy, které vyšly v Hospodářských novinách. Mohli byste se s nimi seznámit zde, kdyby nešlo o placenou internetovou stránku :-)).
Realista je drzoun, který se rozhodl odmítnout Trierovo hluboké poselství, protože se cítí být coby divák bezohledně manipulován a citově vydírán svévolnou směsí "uměleckého" výraziva a prostředků mainstreamové kinematografie (odstřihávání klitorisu nůžkami a jiné děsivé scény pocházejí z pokladnice subžánru "torture porno"). Tam ostatně Trier s neméně zajímavými a dráždivými výsledky lovil už dřív (melodrama v Prolomit vlny, muzikál v Tanci v temnotách).
Navíc by
realistovi mohlo vadit, že zmíněné žánrové prvky jsou tu zneužity k prezentaci režisérových tezí, které jsou natolik silně misogynské a depresivní, že to připomíná až nějakou vážně pojatou ideologii. Pokud realista v tomto směru cítí nějakou disharmonii, může mu být ukradená skutečnost, že Antikrist je opravdu nádherně natočený a že kdyby chtěl, mohl by v něm najít plno odkazů na různé chytré knížky a filozofické koncepce. A pak je tady idealista - intelektuál, kterého k pozitivnímu hodnocení filmu vyzývají právě zmíněné odkazy. Cožpak může zavrhnout film, který je nejen krásně natočený a zjevně šíleně umělecký, ale navíc už svým názvem odkazuje k Nietzchemu? A cožpak na něj může pohlížet podezřívavě jen proto, že si jeho prostřednictvím těžce deprimovaný režisér provádí autoterapii?Takoví idealisté (mezi které se, jak asi tu
šíte, nepočítám) vycházejí podle mého názoru - bez ohledu na svůj věk - z jakéhosi starodávného pocitu, že umění je bytostně dobré a pozitivní a vnáší do našich životů jas poznání a krásy. S touto vizí se neslučuje představa, že umělec by mohl být třeba člověk, který by vzhledem ke stavu své mysli zasloužil umístění do klecového lůžka. Že to může být talentovaný a schopný šílenec, amorální parchant nebo dokonce kdosi úchylný a zlý.V představě "dobrého" umění jsem vyrůstala a nikdy by mi nepřišlo na mysl jakékoli podobné podezření ve vztahu ke kterémukoli z uměleckých režisérů, se kterými jsem vyrůstala a kteří formovali můj život. Vůbec by mne nenapadlo něco odmítnout prostě proto, že by se mi z duše a ze srdce ošklivilo to, co se mi režisér snaží povědět, nebo způsob, jakým to dělá. Byla jsem přesvědčená, že umělec má absolutní právo prakticky na cokoli, že je to jakýsi druh vyšší bytosti... Zní to dětinsky a pošetile, že? I když jsem měla velmi ambivalentní pocit třeba z Bergmanových z Šepotů a výkřiků, nikdy bych si ho netroufla formulovat.
Proč o tom vůbec píšu? No, víte, on ten Antikrist je přístupný od patnácti let. Mám pochybnosti, navzdory tomu, že dnešní diváci jsou i v tomhle věku nesrovnatelně zkušenější, než jsme byli my, přivykli nejrůznějším hrám na "vysoké" a "nízké" a nejrůznějším šílencům za kamerou...
Žádné komentáře:
Okomentovat