Tak jsem si včera užila slavnostní zahájení tak napůl. Marek Eben je stejně jako každý rok šíleně vtipný a decentně uráží státníky. Obě nové znělky mi zatím nelezou na nervy, ale prověří je čas a divácká únava: první je - opět, jako ty loňské, z hlavy Ivana Zachariáše, a další z držitelů Křišťálového glóbu, Andy Garcia, v ní volí úspěšný způsob, jak se dostat prostřednictvím masivní varské ceny do zamčeného domu. Druhá, s Jiřím Menzelem, je stejně lidsky hřejivě lascivní, jako pozdní Menzelovy filmy. Tam mám trochu problém... Úvodní taneční performance z dílny bratrů Cabanových dováděla s rozpohybovaným igelitem a byla jsem z ní docela nadšená.Potíž jsem měla pouze s uvodním filmem. Dar je melodrama jako velrybí stehno, což by mi vůbec nevadilo, i když téma rodiny traumatizovane synovou smrtí není zrovna moc zánovní. Štvalo mne však, že je natočené s podobnou arytmií v myšlence i tempu, jako Líbáš jako Bůh (to jsem nevymyslela já, ale Kamil Fila/. Žánrově jde o drama - ale ono vidět Pierce Brosnana, jak předvádí vypjatý "herecký koncert" na téma fyzického zhroucení, bohužel spadá uz spíš do oblasti nechtěného humoru.
Nemusíte se bát, že byste o tu legraci přišli. Film je prý zakoupen do české distribuce.
Rekonstruovaná kopie Zinnemannova mistrovského osmioscarového kousku Odtud až na věčnost 1953 dnes v poledne ve Velkém sále byla naopak podle očekávání velkým bezchybným potěšením. Vidět zase po letech ten polibek Burta Lancastera a Deborah Kerrové v mořském příboji nezměněný, to mne uchvátilo... Pořád to všechno do puntíku platí. Jsem ráda, ze se při tom nikdo z diváků nesmál.
Pokud ale jde o časté neadekvátní divácke reakce, užila jsem si jich ale hned vzápětí v divadle na Výstřednostech jedné plavovlásky. Zatímco Manoel de Oliveira v pouhé hodince rozehrával pekelně borghesovsky zajímavý, křehký, banální a přitom bizarní milostný příběh, parta intelektuálů v řadě za mnou si otevřela láhev vína a strávila tu hodinku v družném rozhovoru o docela jiných věcech. Když jsem se po skončení filmu ptala, co že se to s nimi děje, dozvěděla jsem se, že ve Varech je prý každému stejně jedno, na co chodí do kina. Čili Oliveira Neoliveira. Pámbu mne chraň, už jsem zase moc přecitlivělá. A to je teprve sobota. 
Žádné komentáře:
Okomentovat